
Trvalo mi dlouho, než jsem dokázala napsat těchto pár řádků. Je to už skoro měsíc. Zrovna včera když jsem čistila tvoje malé terárko, jsem si znovu říkala, že bez tebe je to prostě jiné. Odešla jsi mi po sedmi letech do rostlinného nebe. 🙁
Byla jsi to ty, kdo jako první oživil můj pokojík v bytě, kde jsem tehdy bydlela. Byla jsi to ty, kdo mi znovu-otevřel cestu do krásného světa rostlin. A byla jsi to ty, díky komu jsem se stala řasokoulinářkou.



Ukázala jsi mi, jakou léčivou sílu má pouhá přítomnost rostlin v našem životě. Díky tobě jsem si uvědomila, jak rostliny v našem životě často vnímáme jako něco samozřejmého a něco, co nám už možná ani nestojí za pozornost. A že tím vlastně ochuzujeme sami sebe. Ty jsi to u mě změnila. Doufám, že jen k lepšímu.
Když mi bylo ouvej, zvedla jsi mi náladu. A když ti jednou bylo ouvej, snažily jsme se spolu tě zachránit. Tehdy jsi vyhrála. Teď už ne. A tvůj odchod mě opravdu bolí. Bez tebe je to prostě v terárku jiné. A vím, že v řasokoulí rodince chybíš taky.
Zapomenout na tebe? To určitě nehodlám. Ono, je asi pro mnoho lidi zvláštní, že takové emoce může v někom vzbudit rostlina, která jen „plave ve vodě a mlčí.“ A já jim to nevyvracím. Mě stačí vědomí, že vím, za co rostlinám vděčím. Díky tobě.
Tak doufám a věřím, že si nahoře plaveš v nějakém pěkném jezeru a užíváš si to. A děkuju ti za to, že jsi mi přišla do života!
S láskou Luci 🙂