Že budu jednou psát článek o tom, proč beru na dovolené a výlety svou oblíbenou rostlinu, by mě ani ve snu nenapadlo. Kdyby mi to někdo řekl ještě minulý rok, zaklepu si na čelo a řeknu: „Zas takový blázen do těch rostlin (chápej řasokoulí) nejsem!“ A ejhle. Už je to tady.

„Ty sebou bereš řasokouli? A to proč?“

Dobrá otázka! Proč vlastně? Zkusím tedy na ni odpovědět. Začnu tím, co mě poprvé k té myšlence přivedlo. Film.

Amelie a jeden (sádrový) trpaslík

Pokud jste viděli film Amelie z Montmartu, určitě si vybavíte dějovou linku o tom, jak hlavní hrdinka chtěla splnit svému otci dlouho odkládané přání – cestovat. Její tatínek tento sen stále odkládal až na někdy. A pak tu byla ještě jedna věc. Tatínek Amelie měl v kůlně zahradního trpaslíka (byl tam schovaný, protože se nelíbil jeho ženě). Když otec posléze ovdověl, vrátil svého milovaného trpaslíka na záhonek. 

Jedné noci Amelie trpaslíka tajně ze zahrady odnesla a dala jej své kamarádce, letušce, která jej brala s sebou na cesty a pokaždé posílala fotku trpaslíka z místa, kde zrovna byla. Řím, Paříž, Amerika. Její tatínek tomu nerozuměl, nechápal, co se stalo, ale když se „záhadně“ trpaslík vrátil na své místo na záhoně, rozhodl se, že když může cestovat sádrový trpaslík, může i on. Sbalil si věci a vyrazil za svým snem, za svým dobrodružstvím.

Řasokoule a jedna praštěná představa

Ráda čtu a ráda se toulám a stejně tak ráda čtu. Ideálně obojí. Mám slabost pro místa, která jsou spojená s nějakým příběhem, knihou či životem autora. Třeba výlet na Strž, letní sídlo Karla Čapka. Přečíst si můžete zde:  https://lucievytiskova.cz/na-kaviccce-u-karla-capka/.

Dost často jsem si říkala, že by se mi nějaký cestovní maskot, onen „trpaslík“ (lepší slovo mě pro to nenapadá) na tyto výlety hodil. Jenže nic originálního mě nenapadalo. A že jsem se o tom něco napřemýšlela.

Že jednou budu výlety absolvovat s pokojovou rostlinou bych si nepředstavovala ani ve snu. Zní to legračně. Úplně si představuju, jak se s báglem na zádech tahám někde na kopec nebo po městě, v rukách držím květináč s kaktusem nebo s flaškou od okurek a v ní plavou řasokoule. A lidi se ptají: „Co to máte?“ S úsměvem odpovídám: „To je můj cestovní parťák, můj maskot!“ Načež lidi kroutí hlavou a myslí si o mém duševním zdraví svoje. Tou představou se bavím čas od času i teď. 😀

Prostě se mi to líbí. Líbí se mi lidé, kteří cestují se svým oblíbeným plyšákem, figurkou, klíčenkou či něčím jiným. Aby tu cestu udělali vtipnější, hravější a veselejší. Je to něco, jako jejich podpis, osobní značka. Přijde mi to opravdu originální. Stejně tak, když někdo cestuje se svým domácím mazlíčkem. Je to prostě jiné a jedinečné.

Dárek, který to změní

Jak mě tedy napadlo toulat se s řasokoulí? Měla jsem narozeniny a můj muž mi věnoval originální šperk. Dle mého výběru. A já si vybrala. Malou řasokouli v ampulce na řetízku. Našla jsem ji (že by náhoda?) v jednom svém oblíbeném květinářství a zamilovala si ji na první pohled. Postupem času mi došlo, že řasokoule je vlastně můj domácí mazlík a jakási moje erbovní květina. Kamkoli jsem se v bytě podívala, tam byly terárka s řasokoulema, pomalu jsem nedokázala mluvit o ničem jiném a telefon byl přímo nacpaný fotkami těchto rostlin.

Začala jsem jej nosit nejen na výlety, ale postupně i na dovolené a brzy mě napadlo, že se mi vlastně splnil malý sen. Zatím toho spolu moc nacestováno nemáme, ale to vůbec nevadí. Našla jsem si svého rostlinného mazlíka, maskota a zdroj inspirace pro psaní. A za to jsem moc ráda. Protože řasokoule, literatura a cestování, to jsou tři témata, o kterých si velmi ráda s lidmi povídám. A také nejčastěji. Díky tomu také píšu tento blog. 

Takže na otázku: „Řasokoule na cestách?“ odpovídám: „A proč ne?!“