KNIHA O CESTĚ, NEUROVĚDĚ A JEDNA VZPOMÍNKA

Co mají společného dvě ženy, které putují tři dny po irské krajině a co s tím vším má společného opice?

Dnes bych vám ráda představila knihu Karolien Notebaert, zapálené neurovědkyně, horolezkyně, běžkyně a turistce. Knížka, která mě provázela v období, kdy mi moc do smíchu nebylo. Kniha, kterou prostě nelze přečíst jednou, ale je potřeba se k ní vracet. Knížku s poutavým názvem Tři dny, dvě ženy, jedna opice a smysl života.

Příběh nás zavádí do Irska, na trasu Wicklow Way. Je to pouť matky a její dcery. Matka zde poutavou formou vysvětluje své dceři svůj obor – neurovědu. Marie, její dcera je sedmnáctiletá dívka, která stojí na prahu dospělosti a hledá odpovědi na velmi závažné životní otázky. 

„Mami, jak mám vědět, kdo jsem?“ ptá se Marie na začátku příběhu. A tím se rozvine třídenní rozhovor – o tom, jak nás ovlivňují naše myšlenky, jak pracuje mozek, jak vyhodnocuje různé situace, aktivuje systém odměn apod. A ano, tady vstupuje do hry ta malá opice – defacto náš vnitřní hlas.

„V chápání toho, kdo jsi, ti může pomoct, když se podíváš do své hlavy, v níž mozek neustále produkuje obrovské množství myšlenek. Jako bychom měli v hlavě tichý, nepřetržitě mluvící hlas…Je jako nějaká neustále rozčileně brebentící opička…“ (K.N.)

Třídenní trasu ale nejdou samy. Na krátkou dobu se k nim přidá jedna žena, která jim vypráví svůj příběh, který také Marii velmi zaujme. Osobně jsem měla místy pocit, jako bych trasu Wicklow Way šla s nimi. Odpovídala jsem si na otázky, které matka kladla své dceři a zamýšlela se nad nimi. A nebylo to jen tak snadné. Nicméně, díky tomu jsem nahlédla pod pokličku neurovědy, principu, jak náš mozek reaguje na vše, co se okolo nás děje. A zjistila, že každý z nás máme tu vnitřní opičku v sobě. 

Příběh ale není pouze o neurovědě. Je to také o kouzlu přítomností, tady a teď, o rodinných vazbách, o vztahu mezi mámou a dítětem, o hodnotách a o tom, jak díky svojí vnitřní opičce můžeme nalézt svůj smysl života. Ten náš, osobní a jedinečný. 

Jedna malá vzpomínka

Když jsem knihu četla, vzpomněla jsem si na jednu příhodu z dublinské ZOO. V jednom výběhu byl malý orangutan. Seděl spokojeně na malém sloupku, otočený zády k nám, jako nějaká krásná socha. Orangutan asi vycítil, že se na něj mnoho lidí, včetně mě kouká, někteří vytáhli telefon, aby si jej vyfotili. Svou hlavou se nejprve zvědavě ohlédl a pak se velmi pomalu otáčel směrem k nám. Upřel na nás svůj zvědavý pohled. Fascinovaně jsem se na něj dívala a nebyla jsem ani schopná si jej vyfotit. Fotku tak mám díky svému drahému muži. Byl to přesně ten okamžik, kdy se zpomalí svět a vy jste tady a teď. 

Byl to přesně ten okamžik, kdy se zpomalí svět a vy jste tady a teď. 

Od té doby jsem knihu četla asi pětkrát a momentálně hledám víc informací o Wicklow Way, trase, kterou Marie s maminkou absolvovala. 

Pokud vás tato kniha zaujala, určitě neváhejte a přečtěte si ji. A budu ráda, když napíšete, jak se líbila vám.