Vzpomínka na Caerdydd

Caerdydd. Krásný velšský název pro Cardiff, hlavní město Walesu. V roce 2019 jsem trávila pár dní dovolené v Anglii u kamarádů. Bylo to poprvé, co jsem letěla úplně sama. Zvali mě už mnoho let, ale já měla strach z letadel a tak jsem to oddalovala. Ale myšlenka splnit si jeden ze svých dávných snů mě nakonec přesvědčila a já odletěla. A doteď na ty dny s láskou vzpomínám. Zvlášť na ten den, kdy byla naplánovaná prohlídka Cardiffu. Měl to být běžný poznávací výlet. Aspoň tak se mi to ráno, dokud jsme nevyjeli, zdálo. Netušila jsem, že tento den bude pro mne jedním z těch, který mi navždy utkví v paměti. 

Bylo to  20.května. Vyjeli jsme brzy ráno ze Stratfordu a kolem deváté jsme dorazili do města. Po příjezdu jsme si nejprve vychutnali ranní kávu v jedné kavárně. Pak jsme se procházeli městem. Během dne jsme zašli do malé restaurace v Mermaid Quay a objednali si cider. Sluníčko svítilo, pofukoval příjemný větřík a vzduch voněl mořem. Pohodička, žádný stres, žádná práce,..klid.  Povídali jsme si a užívali si dne, zkrátka doslova carpe diem. 

A právě tady jsem úplně zřetelně pocítila radost. Užívala jsem si doslova každičkou vteřinku, kterou jsem na té terásce proseděla. Uvědomila jsem si, že jsem dokázala překonat strach z letadel abych dnes seděla tady a kochala se výhledem na Cardiffský záliv a na racky, kteří kroužili nad vodní hladinou. Nebo se stačilo ohlédnout za sebe a člověk viděl jednu z dominant města, Pierhead Building. Na světě bylo prostě krásně. Přála jsem si jediné, aby ten den hned neskončil.

Místo, kde na vás dýchá Skandinávie

Pak jsme pokračovali směrem k Butetown, kde se nachází krásný The Antarctic 100 memorial. Pro mě, jakožto milovníka „polární“ historie to byl velmi zajímavý zážitek. Památník připomíná památné datum 15.června roku 1910, kdy z Cardiffu odplouvala loď SS Terra Nova s Robertem F. Scottem a jeho posádkou na misi s cílem dobýt jižní pól. Bohužel, expedice pro tuto výpravu skončila nezdarem, neboť jižní pól dobyl Roald Amundsen o 34 dní dříve. A navíc také skončila tragicky, protože Robert F. Scott a další členové posádky zemřeli při zpáteční cestě. 

O kousek dal zase stojí Norwegian Church, z roku 1899. Mimochodem, byl v něm pokřtěný také Roald Dahl, slavný britský spisovatel norského původu. Znáte Karlíka a Továrnu na čokoládu? Tak právě Roald Dahl je autorem toho dílka. A ještě jedna zajímavost. Autor byl pojmenován po Roaldu Amundsenovi, polárníkovi, který dobyl jižní pól před Scottovou výpravou a kterým je věnován právě již zmíněný památník. Že by ironie osudu? Či jen hříčka náhod? Každopádně, pokud máte rádi severské země, pak tuto čtvrť doporučuji. Dýchne na vás samotná Skandinávie. 

Nejcennější „suvenýr“

Samozřejmě jsme ani nevynechali důležitou památku města, Castell Caerdydd, tedy Cardiffský hrad. Pokud si někdy zajede do Cardiffu, určitě jej navštivte. Stojí za to za to! Nicméně, moje nejsilnější vzpomínky zůstanou na Mermaid Quay a Butetown. Protože odtud jsem odvezla jeden AHA moment:

Tenhle pocit štěstí si chci nést v sobě dál. Začnu si konečně plnit další sny. Začnu zase psát, začnu se zase věnovat svým dalším koníčkům.

Cítila jsem v sobě euforii. Dalo by se říct, že jsem znovu nalezla sebe sama.

Co bylo potom…

Po pár dnech jsem se vrátila domů. Odhodlaná začít dělat „velké změny“ ve svém životě. V té době  se projevila i moje multipotencialita. Pak udeřil covid a vše bylo jinak. A tak jsem začala dělat aspoň malé krůčky a pokračovala ve všech těch aktivitách. A že jich bylo: bylinky, obličejová jóga, jazyky, psaní, malování, golf, výlety… Samozřejmě, ne vždy to šlo všechno hladce a růžově. Byly dny, ba i týdny, kdy jsem se na ty své zájmy chtěla vykašlat a někdy jsem svou multipotencipalitu doslova nesnášela. . Ale pokaždé, když už jsem to chtěla udělat, jsem vždy narazila někde na jméno Cardiff a ty vzpomínky se znovu vynořily. A mě to zase „nakoplo“ a motivovalo, abych tu svou cestu nevzdala.

Blízko či daleko? A je to vlastně důležité?

Víte, ono vlastně ani nezáleží na tom, zda jste kilometry daleko či jen pár kroků od svého domova. Já taky nejela na tu dovolenou z nějakého speciálního důvodu. Jen jsem si prostě chtěla splnit sen. Rozhodně jsem neřešila, že se budu věnovat těm a těm zájmům, nebo že mi to „změní život.“ Měla jsem jen oči otevřené a toužila jsem poznat něco nového. A to bylo to nejdůležitější, co jsem si z toho místa odnesla. Mít otevřené oči a nebát se přijmout pozvání, která život nabízí. Někdy to nejde tak lehce, to je fakt. To si můžete přečíst i zde: Můj příběh Ale i tak to stojí za to.